Šel jsem s ní ruku v ruce. Les šuměl, voněl po ní. Tak lehce, nežně, tak vyzívavě… Zastavili jsme se na malé mýtině. Po jejích ramenách se klouzali paprsky slunce a hladili ji po vláskách a odráželi se po jejích vlasech v lněné barvě. Chtěli mi říct je to ona, je to ten anděl, kterého hlídej, kterého ochraňuj. Podíval jsem se jí do jejich hlubokých očí. V záři slunce měli oříškovou barvu, takovou barvu, kterou na ní mám nejraději. Nepovídali jsme si, jen jsme se navzájem hladili pohledy po tvářích, po ústech. Vypadala jako nejkrásnější květina co jsem viděl. Její bílé tričko z ní dělali bílou krasnou růži. Tak krásně, že i motýl který poletoval po lese si jí spletl. Seděl na jejím ramínku a zaviděl jsem mu, jak jí hladí. Že si í spletl s květinkou. Zaviděl jsem mu jí…
Veverka proběhla kolem nás a vyběhla a strom. Shodila šišku na Lvíčátko. Naštěstí netrefila, oba jsme se dívali jak se šiška kutálí po mýtince, až se zastavila o pařez. Pádem šišky se motýlek lekl a uletěl pryč. Zůstali jsme sami, jen ptáci kolem nás a les. Opět jsme se začali dívat do očí. Chytl jsem ji za boky a naše ústa se přiblížili k sobě. Obejmul jsem jí víc…
A v náručí místo Lvíčátka mám peřinu. Hledal jsem ji v pelíšku. Šel jsem se projít ven kolem lenivě spícího psa. Ani venku nebyla. Nikde jsem ji nenašel. Šel jsem zkusit spát, ale ty potvůrky slzy se kutálely. Nešlo se ponořit do spánku. Nechtěl přijít, sušil jsem slzy do peřiny, jako by to byla ona…