Odjíždel jsem od ní. V očích slzy. Tak moc jsem jí to chtel říct dřív. Tak moc jsem se bál. Až dneska, jsem jí to řekl. To že ji miluji. To že je jediná, ktera plní mé srdíčko. Ta jediná, která můj život mění.
Přijížděl jsem k domovu. Cestou jsem prasil co se dalo. Zatáčky jsem řezal po krajnici, až šutry odlétaly. Protijedoucí si klepali na hlavu, viděl jsem je, když po okresce jsem valil 120. Měnic nezajímalo. Jen slzy ukapávaly. I teď ukapávají. Přes ně jsem neviděl ani dvě červené na semaforech. Prostě jsem prasil…
Miluji jí jak nikoho nikdy před tím. Škoda, že jsem ji to řekl až teď. Teď kdy má na výběr, teď kdy už má jineho, teď kdy už je pozdě. Bál jsem se jí to říct, jí, té křehké a zároveň nádherné dívce. Bál jsem se odmítnutí, jako už jsem byl odmítnut dřív, kdy jsem tak nemiloval. Nikdo mi můj život nepostavil tak na ruby a zároveň nespravil. Vzpomínám si na naši první procházku, kdy jsem jí obdivoval. Její nepříjemný život s ním. Chtěl jsem jí ukázat, že jsou i hodní, kteří si dívky váží a rádi se pro ní obětují. Jen jsem propásl správný čas…
Už ho nemám a mít ani nebudu. Je to hajzl. Někdy ho není dost, někdy chybí, někdy mine. Mine rychlostí blesku, a člověk propásne jen vteřinou a je to v háji. Nikdo ho neukecá, nikdo ho nepřemluví. On se jen rád vysměje. Nemám ho rád, už mi udělal školu života. A pěkně drahou …
Slzičky se mi kutálí po tvářich, když si vzpomenu na to co jse blbec propásl. A taky to co jsem podělal, protože neumím číst mezi řádky, holt jsem jen blbý chlap. Možná kvůli tomu, mi nepřeje ani technika, ani čas a možná ani já. Raději nechám prostor někomu jiném. Nechci bojovat, to bolí, bolí vidět ji s někým jiným. Raději ať mě to bolí v soukromí a ostatní nechám tomu hajzlovi času. Nechci jí omezovat, ani něco nutit. Je to osůbka, která je mi v srdíčku a přejí ji jen to nejlepší a nejkrásnější co může zažít. Ja na to nemám, nejsem stylový, nemám peníze, nemám charisma. V hodně věcích mám jen sebe a někdy ani sobě nevěřím a hlavně jí nechci ubližovat. Chci aby měla spokojený, štastný a laskyplný život, který ja jí už asi nemůžu dát. A tolik bych chtěl.
Poslední dobou jsem nemohl spát. Né kvůli sokovi, ale kvůli ní. V noci jsem se budil se snem o ní. Hledal jsem jí ve svém náručí, ve svém pelíšku. Nebyla tam. Nenašel jsem jí. Jen jsem se podíval na poslední SMS od ní, které byli pro mě hřejivé. V noci jsem psal o ní a pro ní milostné básničky, které jsem pak smazal. Nechtěl jsem jí je poslat. Ne kvůli ní, ale kvůli strachu. Kvůli tomu, že by je špatně pochopila nebo vyložila. Abych usnul, šel jsem si k doktorce pro prášky, abych spal celou noc. Nevzal jsem si je, protože jsem se chtel probouzet se snem o ní. A i to, že jsem jí chtěl pořád hledat i když jsem veděl, že jí nenajdu. Nikdy jsem neměl tolik nádherných snů jako o mém lístečku. Takovou krásnou a milou dívku jsem nepotkal. Její povaha mě donutila změnit mne. Začal jsem sportovat, zkouším přestat kouřit a tajně si pinkám rozbitou raketou o oklepanou zeď baráku, v představě, že tenis hraji s ní. Neví jak ji obdivuji ve hře, i když prohraje. Obdivuji ji ve všem. Chtěl bych být s ní kdykoliv. Při smutku, při radosti, při spatné náladě, při čemkoliv. Vím, že teď je díky tomu času pozdě. Přemýšlím jak ho zkusit vrátit zpět, ale nejde to. Mrzí mě to, že jsem jí poslal zprávu “je taime” a nedošla jí. Vlastně nemrzi, sere mě to. Podělaní operátoři. Jak jsem již řekl, nic mi nepřeje, snad jen pár malých kšeftíků. Ale co z nich budu mít? Co s penězi, když je nemůžu užít s někým koho miluji ?
Je mi smutno po ní. Vlastně je mi po ní smutno vždy, když není se mnou. Kontroluji pořád mobil jak puberták. Čekám na její jakoukoliv zprávičku, i kdyby to měla být jen tečka. Vím, že aspoň vteřinku myslela na mne. Dal jsem si dvě její fotky do peněženky. První osůbka, kterou mám v peněžence. Je se mnou pořád i když pracuji. I když na chviličku mé myšlenky zabloudí jinam. Je to prostě má láska…