Už není ani důvod psát. Proč? Vše z mého snu se zhroutilo. Vše popadalo do nicotné tmy, nicotného stavu beznaděje. I když naděje umírá poslední, umřela jen ona. Zůstala tu jen fyzická schránka.
Vzpomínám na neuveřejněné kapitoly a příběhy s Lvíčátkem. První upejpavý společný oběd. První společné vaření obědu… Byla to žemlovka, kterou by nikomu neupekla ani vaše babička. První cesta k ní, přes závěje, přes serpentýny, po ledu. S láskou, co jsem k ní jezdil jsem riskoval cokoliv, jen abych mohl jí vidět. Jí slušelo i domácí oblečení, i to že šla ke svým pradodičům, slušel jí tenistový oblek, i domácí oblečení, prostě cokoliv.
Dnes už mi zbyly jen ty vzpomínky, je spokojená v jiném náručí, u jiného člověka, uplně někde jinde. Přeju jí to, chci její štěstí, byť bych měnil za cokoliv. Neviděl jsem jí už přes 3 týdny a trápí mě to, chtěl bych jí vidět, držet za ruku, překvapovat jí, líbat, šeptat romatické slovíčka… Už to nejde, chybu jsem udělal já, že jsem kvůli ní neobětoval vše, že jsem se málo snažil, že jsem zkusil někomu věřit. Mrzí mě to, stalo se to po půlce května a pořád nejsem schopný se s tím smířit. Zklamal jsem sám sebe, své srdce, své hodnoty. Sypu si pople na hlavu pořád dokola, ale nemůžu na ní zapomenout. Má mysl to chce, srdíčko ne. A raději se budu řídit svým srdíčkem, než myslí. Díky tomu jsem o Lvíčka přišel.
Včera jsem byl na jedné pouti, kde prodávali perníky, byl tam lvíček. Medový perník ve tvaru a zobrazení Lva. Zamáčkl jsem slzu, vzpoměl jsem si na Ni. Celý večer mě provázela v mé mysli. Pořád jsem si přemítal vzpomínky na Ní. Hledam jsem slova, které bych jí říkal, kdybychom byli spolu. Jak bych asi užíval večera s Ní. V některých směrech jsem staromodní, ale i tak bych řekl, “Snesu Ti modré z nebe”. Byť na to nemám, udělal bych cokoliv…
Je mi to líto, co se stalo a je mi líto pár vět. Je mi líto, že jsem jí řekl, užívej si života, je mi líto, že jsem bral ohledy na ostatní, je mi líto, že jsem dal na názory ostatních, JE MI TO SAKRA VŠECHNI LÍTO … 