Už není ani důvod psát. Proč? Vše z mého snu se zhroutilo. Vše popadalo do nicotné tmy, nicotného stavu beznaděje. I když naděje umírá poslední, umřela jen ona. Zůstala tu jen fyzická schránka.
Kapitola VII.
Šel jsem s ní ruku v ruce. Les šuměl, voněl po ní. Tak lehce, nežně, tak vyzívavě… Zastavili jsme se na malé mýtině. Po jejích ramenách se klouzali paprsky slunce a hladili ji po vláskách a odráželi se po jejích vlasech v lněné barvě. Chtěli mi říct je to ona, je to ten anděl, kterého hlídej, kterého ochraňuj. Pokračování článku >>
Kapitola VI.
Citím se špatně a nevim co dělat. Pouštím si dokola písničku od Beyonce - Halo. Vím že dnes nebudu spát. Budu přemýšlet jak to všechno změnit. Jak vrátit ten zkurvený čas zpět. Je mi jedno, že zítra budu nepoužitelný, je mi jedno všechno, až na lvíčka.
Kapitola V. - vše je takové divne
Odjíždel jsem od ní. V očích slzy. Tak moc jsem jí to chtel říct dřív. Tak moc jsem se bál. Až dneska, jsem jí to řekl. To že ji miluji. To že je jediná, ktera plní mé srdíčko. Ta jediná, která můj život mění.
Mezi kapitolama
Někdy mám pocit, zda mám pokračovat v těchto povídkách. Zda to co do nich vkládám je bohapustý můj výlev, nebo je to něco, čím se chci sebeprosadit, … Možnost je v tom, že z nekterých vecí se chi vypsat, protože není asi jiná možnost. I když je to mezimluva mezi další kapitolou, ale možná se ani kní nedostanu. Je rozepsaná jako další dvě, ale stává se, že některé nápady umřou, jako ostatní jiné, obyčejné.
Uvítaní
Ať jsi kolemjdoucí, nebo jsi ten pro koho píšu, vez, že vše co píšu je psané srdcem, které vedlo mé ruce. Co je napsané je většinou smyšlené mou fantazií, abych potešil Tvé oči. Abych ovlažil Tvého ducha a Tvou zvědavost.